akad. sochař Miroslav JIRAVA
wz

kontakt:
Sidonie Jiravová
sidinovymlyn@gmail.com

autor webu:
Vladimír Žák
kytarajolana@seznam.cz

Google

Hledaný výraz zapiš
BEZ INTERPUNKCE!

Historie Nového mlýna

       Nový mlýn (dále jen "mlýn") se nachází na Praze - západ, v malebném údolí Zákolanského potoka na trase od hradu Okoř, až po národní kulturní památku, románskou rotundu na Budči. Součástí tohoto údolí je i kamenný viadukt se dvěma oblouky. Jedním protéká Zákolanský potok a náhon od mlýna a druhým vede cesta. Byl postaven v letech 1872 - 1875 italskými dělníky, kteří bydleli ve mlýně. Přes viadukt věde jednosměrná železniční trať Praha - Kralupy. V současné době je po rozsáhlé rekonstrukci z let 2005 - 2006 a je z něj vyhledávaná technická památka. Foto viaduktu z roku 2008 je ZDE.
       První zprávy o mlýně sahají až do dob husitských válek, kdy Husité táhli na Prahu s cestou vypalovali mlýny, aby zamezili nepřátelům v zásobování moukou. Podle dodnes zčernalého zdiva ve sklepení mlýna je vidět, že byl mlýn skutečně vypálen. Naposledy byl vypálen v roce 1710. Po rekonstrukci je od této doby v mapách uváděn jako "Nový mlýn". Vystavěn byl ve stylu lidového baroka a tuto podobu má dodnes. Po pět generací zde na mlýně žila a pracovala rodina Varhaníkova z Otvovic. Posledním mlynářem z tohoto rodu byl Vojtěch Varhaník, který zemřel 6. října 1858 (viz. náhrobní deska ZDE).
       Mlýn byl časem prodaný mlynáři Čeňkovi Bauerovi i s hrobkou na Noutonickém hřbitově. Mlynář Bauer proměnil tento mlýn na tzv. válcový a mlel až do roku 1929. Tento rok byl pto mlýn osudový. Pan otec Bauer byl milovníkem zlatého moku a rád chodil do nedaleké hospody ve vesnici Hole. Když přišlo nařízení o povinné přeměně vodních mlýnů na parní, nedostávalo se mu finančních prostředků. Nakonec bylo mlýnu přeříznuto mlýnské kolo na polovinu, aby se znemožnilo dalšímu mletí. Tomuto všemu nepomohla ani celosvětová hospodářská krize, která v roce 1929 započala. Nakonec se z mlýna stal statek.
       Ještě než mlýn ukončil svou činnost, byl zde častým návštěvníkem Antonín Zápotocký ze Zákolan. Než se dal na politiku, tak chodil po mlýnech v údolí, hrál na harmoniku a bavil místní chásku. Přesto, že bylo v údolí celkem asi 40 mlýnů a klapáčů, navštěvoval hlavně tento mlýn z jednoho prostého důvodu. Mlynář Bauer měl totiž tři dcery, které mladému Antonínovi nedaly spát.
       V době druhé světové války rodina Bauerů skrývá malého čtyřletého židovského chlapce Jiřího Volfa z Lichocevse. V roce 1948 komunisté zabavují mlynáři všechny polnosti a přilehlé pozemky patřící k mlýnu. Pan otec Bauer a jeho žena postupně umírají a v 50. letech se dcery za samoty stěhují do Noutonic. Mlýn postupně pustne a chátrá. Školní výlety ho při svých bojových hrách dobývají a tak se pomalu z něj stává polozřícenina bez oken, dveří a propadlou střechou.
       V roce 1960 ho objevuje akad. sochař Miroslav Jirava z Prahy. Uchvátí ho okolní krajina stejně tak, jako členy "Okořské školy krajinářské", malíře Slavíčka, Mařáka, Chittusiho, Lebedu a další. Jirava se zde rozhodne vytvořit svůj dávný sen o krajině "Harmonie", tj. spojení soch, vody a zahrady. Mlýnici pak použije jako veliký sochařský ateliér. Někteří starousedlíci ho stejně jako mlynáře Bauera dle tradice oslovují pane otče. On jim s humorem odpovídá, že stále mele, ale někdy "z posledního". A byla to pravda. První roky na mlýně stálo mnoho potu a dřiny. Stálo to však za to.
       Již v roce 1963 má mlýn novou fasádu, o rok později se překládá veřejná cesta, aby nevedla pod okny mlýna a aby se tím spojily sousední pozemky. Na přelomu roku 1964 - 1965 Jirava potkává svou budoucí třetí ženu Sidonii, se kterou konečně začíná realizovat své představy o parku se sochami a rybníčky.
       V roce 1971 vznikají ve spodní části, přímo před vchodem do mlýna dva větší rybníčky "Potopená katedrála", "Motýlek" a malinký "Flaštička". Normalizace frčí na plné pecky a tak přichází první udání a nelibost místní komunistické vrchnosti. Následují pořádkové komise, soudy, jednání na VB (Veřejná bezpečnost - komunistická policie). Manželé Jiravovi se ale nevzdávají. Tvarují břehy rybníčků, osazují zahradu, vytváří terasy z břidlice rozebraných stodol a chlívků.
       V letech 1985 - 1986 se dokončují vstupní plastiky a nová cesta ke mlýnu. V následujícím roce 1987 se začíná upravovat vrchní část zahrady. Kácí se starý sad a na jeho místě vznikají další rybníčky "Ledňáček", "Malý prstýnek" a "Velký prstýnek".
       Až v roce 1991 se Jirava rozhodne pro sedmý rybníček "Plivník", aby tak opticky přerušil zbytek původní cesty k mlýnu, kudy se staletí vozilo obylí. Teď už však je hotovo a tak zbývá "jen" vše udržovat.
       24. února 2002 akad. sochař Miroslav Jirava náhle umírá v náručí své ženy Sidonie. Ta se musí začít o mlýn a zahradu starat sama.
       Po dvou letech Sidonie poznává svého druhého muže Petra Kaftana, jehož koníčkem je shodou okolností kamenosochařství. Koncepce zahrady je dávno daná, přesto je doplněna drobnými plastikami Petra. Zahrada se dále rozšiřuje, vysazují se nové dřeviny a květiny. To se však už píše nový příběh........

Sidonie